_edited.png)
Cestování po Dolomitech se psem očima Petry Malé
- Lucie Vořechová
- 20. 4.
- Minut čtení: 6
Aktualizováno: 15. 5.
Péťa je žena mnoha talentů – cestovatelka, copywriterka a šéfredaktorka, která má pod palcem několik online magazínů, včetně vyhlášeného webu Cestovinky.cz.
Ale hlavně je to pejskařka tělem i duší. A právě její čtyřnohý parťák Eddie, kříženec středního pudla, ji doprovází na cestách po Evropě.
Kamkoliv vyráží, jede s nimi i pes. A my jsme si tentokrát povídali o jejich dobrodružství v italských Dolomitech – oblasti, která je nejen dechberoucí svou krajinou, ale taky naprosto boží pro všechny milovníky horských túr se psem. Tak se dejte do čtení - dobrodružství může začít!
Proč sis pro cestování se psem vybrala právě Dolomity? Co tě na této oblasti nejvíc lákalo?
„Byla to taková kombinace faktorů… Jednak mají v Itálii fantastické kafe za pár kaček a božské gelato a jednak jsem už dřív na cestách po Evropě se psem zjistila, že Itálie je bezkonkurenčně ta nejvíc dog-friendly země, takže se do ní čas od času znovu vydáme. Říká se, že Italové milují všechno, co má čtyři nohy a ocas. A vždycky je to znát, Dolomity nebyly výjimkou.
A pak pochopitelně samotné hory. Kolega se mi o nich několikrát (jako nadšené horalce) zmínil s tím, že je naprosto jisté, že se mi tam bude líbit. Nakonec to byla snad nejkrásnější dovolená, jakou jsem kdy prožila… A že jsem toho nacestovala dost."
Jaká místa jste v Dolomitech navštívili?
„Byli jsme v Dolomitech asi necelé dva týdny, tak jsme toho stihli celkem hodně. Highlighty jako Tre Cime, Cinque Torri, Lago di Braies nebo Seceda a Forcella Pana, i místa, která už v každém druhém cestopise nejsou – třeba Piz Boé, Lagazuoi, blízké okolí Monte Colac nebo Forcella del Sassolungo.
Všude jsme měli naplánované pěší túry, okruhy, jen snad u Piz Boé jsme se vraceli víceméně stejnou cestou zpátky. A byla to fakt paráda, i když na konci dovolené už jsme byli všichni úplně vyšťavení… 😊"
Jak náročné bylo plánování cesty se čtyřnohým parťákem? Na co je potřeba myslet dopředu?
„Když člověk plánuje absolvovat všechno se psem, samozřejmě se musí virtuálně poctivě podívat na všechna ta místa, která chce navštívit, a ověřit si, jestli tam s mazlíkem vůbec může. V Dolomitech se to týkalo hlavně lanovek.
Chystali jsme se spát ve stanu postupně ve dvou kempech, takže i tam je potřeba zjistit, jestli tam můžou být psi. Samozřejmě to platí pro ubytování obecně.
A pak člověk musí zvážit, co všechno by se mohlo na takové cestě hodit. Já se vždycky snažím promyslet každou eventualitu (což je asi spíš diagnóza než cokoli jiného), abychom případně aspoň uhasili akutní problém. Zase s sebou nemusíš mít všechno, když nejedeš úplně mimo civilizaci."
Mohlo by vás zajímat: Jak vyfotit psa? Ptáme se Vaška Chloupka
Jak jsi řešila přepravu – jela jsi autem, nebo jiným způsobem?
„Jeli jsme autem, tak jako kamkoli, kam jsme se kdy vydali se psem. Je to nejpohodlnější a člověk si s sebou může nabalit prakticky všechno, za předpokladu, že v osobáku nejede s dalšími třemi lidmi. My jsme jeli ve dvou a pes, tomu jsme tak mohli dokonale přizpůsobit prostor zadní sedačky."
A jak cestu snášel Eddie?
„Bezva je, že Eddie takhle cestoval odmalička. V autě je jako doma už od štěněte a poprvé jsme spolu na takovou kočovnou dovolenou vyrazili, když mu bylo něco málo přes rok. Rovnou do drsného (ale nádherného) Norska. A pak každý další rok někam, někdy i dvakrát do roka. Takže cestu snášel naprosto perfektně.
Vždycky má pro sebe celou zadní sedačku, deku, hračku. Prostor mezi sedačkami mívá vycpaný cestovními taškami a spacáky. Cestuje v kšírách a na speciálním popruhu, který se zapíná do držáku bezpečnostního pásu. Jestli se někdo na dlouhých cestách má královsky, tak právě on.
Vím, že spousta lidí řeší, že jim pejsci v autě zvrací. Mně se to s Eddiem nikdy nestalo, ale do nějaké míry mu asi nevolno bývá – během cest totiž nikdy nechce pít čistou vodu. Jakmile mu do ní ale zamícháme trochu kefíru, hned je to jiná písnička, vypije plnou misku a dehydratace je zažehnána i v nejparnějším létě… Takže na nevyřčenou otázku odpovídám „ano, na každou delší cestu balím kefír“. 😊 Třeba to jako lifehack někomu pomůže."
Jaký byl váš nejkrásnější společný zážitek z Dolomit? Máš nějakou vzpomínku, která ti utkvěla v paměti?
„Jasně, mám jeden nezapomenutelný zážitek. Na Forcella del Sassolungo jezdí naprosto nevšední lanovka, kam se vejdou dva lidi, ale jen vestoje, lanovka při nastupování ani vystupování nepřibrzdí… A my se tam v rychlosti cpali ve dvou, na zádech batohy s věcmi na celý den a v náruči ještě pes. Vedro, nemohli jsme se ani hnout, byli jsme rádi, když jsme mohli nahoře vystoupit. Ale ve finále jsme se tomu zasmáli a stálo to za to. Dokonce jsme to absolvovali dvakrát, protože to byl ideální způsob, jak začít dvě túry.
Nejkrásnější společný zážitek z Dolomit vlastně asi nemám. Všechny ty dny, túry a čas s Eddiem byly prostě všechny až nad očekávání báječné a strašně ráda na ně vzpomínám."
Setkala ses na místě s nějakými omezeními pro psy? Např. zákaz vstupu, nutnost vodítka, lanovky apod.?
„V Dolomitech vůbec. Měla jsem samozřejmě zjištěné předem, kam s pejskem můžeme, respektive měla jsem itinerář uzpůsobený tomu, aby mohl všude s námi. Celé to bylo naprosto bez problému.
Na lanovkách (a v prostorách stanic) musí být pes zpravidla na vodítku a mít náhubek, což se dá tu chvilku přežít. A je to rozumné. Mimochodem – někde se za přepravu psa platilo, jinde po nás nechtěli ani cent.
Ještě větší pohodu jsem zažila snad v každé kavárně nebo horské chatě, do které jsme vkročili. V Itálii už se nedivím ani tomu, že někdy nejdřív obslouží psa (miskou s vodou) a pak teprve jeho člověka.
Něco tak zásadního jako zákaz vstupu jsme tedy vůbec nemuseli řešit. Ale možná to prostě bylo tím pečlivým plánováním míst, která navštívíme. Jeden nikdy neví. Takže nás nic takhle nemile nepřekvapilo – když jsem se na netu dočetla, že někam pes smí (třeba na lanovku), opravdu tam směl."
Jak se v Dolomitech osvědčila výbava pro psa? Vzala sis s sebou něco, co se ukázalo jako nepostradatelné? Botičky, postroj, lékárnička apod.
„Rozhodně bych doporučila mít psa v kšírách, celkově je to pro něj pohodlnější. V Dolomitech se navíc člověk snadno dostane (byť třeba jen na chvilku) do ostřejšího terénu, takže postroj a vodítko jsou za mě must-have. To aby pejsek někam nesletěl nebo neuklouzl po kamení a zároveň aby nevisel na vodítku jen za obojek.
A stoprocentně doporučuju vzít i botičky. Občas jsou totiž na cestě dost ostré kamínky. My jsme po první túře zjistili, že si Eddie rozedřel polštářky na jedné tlapce, takže na té pak nosil botičku tak pěkně připevněnou, aby neměla šanci sklouznout. Jenže jak je terén ostrý, prošoupal za ty dva týdny asi tři botičky. Dneska bych ho nejspíš na některých trasách obouvala preventivně.
Já tedy psí lékárničku nevozím, ale to jen proto, že spoléhám, že bych si vystačila s tou pro lidi. Dezinfekce a obvazový materiál je základ."
Máš pro pejskaře, kteří se chystají do Dolomit, nějaký osobní tip na závěr?
„Nejdůležitější je asi – jako v každých horách – hlavně přizpůsobit jednotlivé výlety pejskovi. Jsou věci, které zjistíš až na místě (třeba právě detaily terénu), ale dost jich můžeš naplánovat.
Byť je náš Eddie pořád v pohybu a jeho kondičku by mu mohl ledaskdo závidět, i přesto jsem plánovala túry podle online map tak, aby nebyly delší než cca 12 kilometrů. Ono je totiž něco jiného ujít 12 kilometrů v Krkonoších, kde jednou vylezeš nahoru na horu a pak jdeš kilometry víceméně po rovině, a je něco jiného zdolat je v horách, jako jsou Dolomity. Když se chceš navíc aspoň na chvíli zastavit, kochat se a celkově to mít na pohodu, neměla by ta túra být plánovaná „na dřeň“."
🐾 Hafastické shrnutí rozhovoru s Petrou Malou
Petra Malá je zkušená cestovatelka, copywriterka a šéfredaktorka webu Cestovinky.cz, cestuje po Evropě se svým psem Eddiem – křížencem středního pudla.
Dolomity si vybrala pro jejich krásnou přírodu, výbornou kávu a především proto, že Itálie je mimořádně dog-friendly.
Navštívili nejen známá místa jako Tre Cime, Lago di Braies nebo Seceda, ale i méně frekventované lokality jako Piz Boé nebo Forcella del Sassolungo.
Cestovali autem, přespávali ve stanu a všechny túry plánovali tak, aby byly zvládnutelné i pro psa.
Eddie je na cestování zvyklý odmalička – v autě má svůj prostor, bezpečnostní pás, hračky a kefír do vody, který mu pomáhá proti nevolnosti.
Výbava, která se osvědčila: kšíry, vodítko, botičky a základní lékárnička. Botičky se ukázaly jako klíčové v kamenitém terénu.
V Dolomitech se nesetkali s žádným zásadním omezením pro psy, stačilo mít vše dopředu naplánované.
Tip na závěr: Přizpůsobte túry kondici pejska – v horách je důležité plánovat s rezervou, nejen podle kilometrů.
Cestování se psem není jen o sbaleném batohu a misce s vodou – je to hlavně o tom, být spolu a zažívat svět jinýma očima. Petra s Eddiem jsou důkazem, že i ve vysokohorském terénu se dá naplánovat pohodová dovolená, která bude bavit jak lidi, tak chlupáče. Dolomity jim přirostly k srdci – a vsadíme packu, že kdybyste se tam vydali po jejich stopách, budete na tom stejně.
Tak šťastnou cestu a pac na to! 🐾
댓글